GHETTO BEZE ZDÍ

Zuzana Kubínová (4.A)

Proud protižidovských opatření se valil nepřetržitě od prvních dnů německé okupace. V protižidovské aktivitě si tehdy nezadala ani protektorátní vláda. Na své první schůzi - už 17. 3. 1939 - zakázala výkon lékařské praxe lékařům "neárijského" původu ve všech veřejných a zdravotních orgánech a zařízeních sociálního pojištění, vzala na vědomí opatření advokátní komory v Praze o zastavení praxe "neárijských" advokátů, zmocnila ministra obchodu, aby projednal s průmyslovými organizacemi a podniky odstranění "neárijců" ze všech vedoucích míst a souhlasila, aby obchodnický spolek Merkur vydal nálepky k vnějšímu označení "árijských" obchodů. Mezitím šéfové civilní správy u vojenských velitelů v Praze a Brně vydali nařízení, která zakázala kupovat a darovat podniky, které byly zcela nebo částečně v židovském vlastnictví. Výjimky mohli povolovat jen šéfové civilní správy. Jim bylo vyhrazeno právo jmenovat komisaře a vnucené správce a také disponovat s židovskými podniky a nemovitostmi. Vyřazování osob židovského původu ze státních služeb pokračovalo v drastické formě, přičemž nebylo zapomenuto ani na trafiky, na židovské prodavače tabáku a umělých sladidel.

Postupně se začalo zřizovat pro židovské obyvatelstvo Protektorátu jakési "ghetto", zatím ještě bez přímé internace. Systém diskriminačních opatření byl velmi široký, neustále se zdokonaloval a postupně zasahoval všechny stránky života lidí, jejichž legitimace byly od února 1940 označeny výrazným červeným písmenem "J".

Zakázán byl vstup na různá náměstí, do určitých ulic a parků. Např. v Praze se nejprve nesmělo do Stromovky, pak do všech veřejných sadů, zahrad, lesů v oblasti Velké Prahy, na vltavská nábřeží mezi Hlávkovým mostem a Železničním mostem a do stále většího počtu ulic, hlavně ve středu města.

Zakázány byly návštěvy divadel, kin, knihoven, sportovních podniků a zábavných zařízení, také plováren a veřejných lázní.

V místních hromadných dopravních prostředcích bylo povoleno používat jen určitá oddělení, např. jen jedné plošiny posledního vozu. Podobně na železnici byl židovským cestujícím k použití pouze poslední vagón a později jen poslední oddělení tohoto posledního vagónu. Zakázáno bylo navštěvovat nádražní restaurace, čekárny i všechna ostatní nádražní zařízení.

Nákupní doba byla omezena nejprve na dvakrát dvě hodiny, později jen na dobu od 15. do 17. hodiny. Obdobný režim byl zaveden v peněžních ústavech.

Radikálně byla omezena možnost používat poštovní úřady, např. v Praze byla určena výhradně pošta v Ostrovní ulici, a to pouze mezi 13. a 15. hodinou.

Židé byli vyloučeni z telefonního účastnictví a byly jim odebrány telefonní přístroje, podobně jim bylo zakázáno používat rozhlasové přístroje. Byly jim odebrány.

Zákaz opouštět své bydliště po 20. hodině vydalo gestapo prostřednictvím židovských obcí pro veškeré židovské obyvatelstvo.

Zakázány byly změny bydliště, pokud nebyly německými úřady nařízeny, a zakázáno bylo také přechodné vzdálení se z obvodu Velké Prahy, resp. z místa kteréhokoli bydliště bez výzvy nebo souhlasu příslušného úřadu.

Židé byli vyloučeni ze všech spolků. Byla jim zakázána návštěva českých škol a platil i zákaz soukromého vyučování.

Nerespektování těchto a desítek dalších zákazů a nařízení, gestapo postihovalo týráním a vězněním. Jejich posláním bylo izolovat Židy od českého a německého obyvatelstva.

Některá tato opatření vydávaly okupační úřady přímo, ale většina zákazů a omezení měla podobu protektorátních nařízení. Někdy z jejich textu či z dochované dokumentace je zřejmé, že byly vydány na pokyn Úřadu říšského protektora anebo německých vrchních zemských úřadů, ale u značného počtu nelze zjistit, nakolik byly dílem nátlaku a nakolik dílem vlastní iniciativy.

Podpora širokých vrstev českého národa, odsuzujících protižidovskou perzekuci a účast protektorátních úřadů na ni, vysvětlovací práce odbojového hnutí, solidarita, morální i praktická pomoc poskytovaná perzekuovaným - to vše oslabovalo účinnost protižidovských opatření.

Ve zprávách nacistické bezpečnostní služby a gestapa z této doby nalezneme stovky dokladů o odvaze a také vynalézavosti , s jakou byly mařeny okupantské plány na "ghetto beze zdí".

Přes všechny zákazy společenského styku Čechů s osobami židovského původu se neustále objevovala hlášení o účasti Židů na českých společenských podnicích, kulturních představeních i tanečních zábavách.

Zpravodajství sicherheitsdienstu nepřetržitě varovalo, že se obchází omezení nákupní doby pro židovské občany, že "árijští" přátelé a známí pro ně nakupují, že jim pomáhají čeští obchodníci i rolníci, že řezníci dávají do prodeje nejlepší maso až v době, kdy mohou nakupovat Židé, že obchodníci jim donášejí objednané zboží do bytu, přednostně je zásobují uhlím apod. Toto zpravodajství se hemží stížnostmi, že Židům poskytují pomoc lékaři, právníci, jejich bývalý zaměstnanci, úřady i někteří četníci, že se v jejich prospěch konají sbírky, že čeští učitelé vyučují židovské děti soukromě. Ojedinělé nejsou ani zprávy takového druhu, jakou byla zpráva z Roudnice o pohřbu dvou položidovských dětí, které otrávila vlastní matka. Pohřbu se zúčastnilo na 4 000 lidí, mezi nimi téměř celý učitelský sbor a veškeré úřednictvo. Takový počet smutečních hostů tu nezaznamenal ještě žádný jiný pohřeb, konstatoval sicherheitsdienst, což vysvětloval tím, že Češi chápali smrt těchto dvou dětí jako důsledek protižidovské perzekuce.

Státní sekretář K. H. Frank považoval za nejaktuálnější nutnost prosadit veřejné označení židovských obyvatel v Protektorátu bez ohledu na skutečnost, že dosud v Německu zavedeno nebylo. Naléhal na šéfa Říšské kanceláře Lammerse, aby k tomu pro Protektorát vymohl okamžitý souhlas. Argumentoval nikoli rasistickými důvody, ale především negativním politickým působením židovského obyvatelstva.

Říšské ministerstvo vnitra už nemělo námitek a rozhodnutí bylo v kompetenci říšského protektora Konstantina von Neuratha. K. H. Frank mu tedy 20. srpna 1941 poslal telegram, dožadující se souhlasu s okamžitým označením židovského obyvatelstva Protektorátu páskami na rukávě. Ještě téhož dne Neurath odpověděl kladně.

K označení protektorátního židovského obyvatelstva páskami na rukávě však nedošlo. Mezitím totiž už Hitler rozhodl jinak a na základě toho mohl Heydrich 1. září 1941 vydat policejní nařízení, jímž se zakazovalo Židům, kteří dovršili šestý rok života, ukazovat se na veřejnosti bez žluté šesticípé hvězdy velikosti dlaně, černě vytažené a s černým nápisem Jude. Musela být nošena viditelně, pevně přišitá na levé náprsní straně oděvu.

Nařízení neplatilo pro židovské manžele žijící ve smíšeném manželství, pokud byli z manželství potomci, kteří neplatili za Židy, a to ani tehdy, když manželství již neexistovalo. Nevztahovalo se také na židovskou manželku při bezdětném manželství, ale jen po dobu trvání tohoto manželství.

Mnozí Židé emigrovali, ale více jich zůstalo. Některým se emigrovat nepodařilo, ale většina odejít nechtěla. Byli zde doma, počítali s obtížemi, ale netušili, že jde o holý život jejich rodin.

Vyvrcholením protižidovských opatření byly deportace do vyhlazovacích táborů a ghett, kterými byla zahájena další etapa pronásledování, jejímž završením byla fyzická likvidace obětí.

Prameny:

Židovské dějiny, kultura a náboženství: Vl. Sadek, A. Franková

Holocaust a lidské chování: Marie Homerová

Zpět na obsah


Lukáš Rejl 2001©